Kód: 222

CHURCH BELLS OF CHERNIHIV

Neohodnoceno
300 000 Kč
Skladem (1 ks)

Dmitry Kuznichenko, (1982) Akvarel na papíře 38x60cm

-

Dmitry Kuznichenko, (1982) Watercolour on paper 38x60cm

Kategorie: Podpora Ukrajiny

Moje vzpomínky na letní večery v Černigově nikdy nevyblednou. Teď, když stárnu, chci vědět, co se v tom černigovském vzduchu rozptýlilo; tak krásně voněl – člověk ho skoro chtěl kousnout. Velmi často, když jsem se chystal malovat podél zdi starého kláštera, slyšel jsem z jednoho z kostelů zvuky pravoslavného sboru. Pak, blíž k sedmé hodině večerní, když se na obloze objevila první hvězdička, začínaly kostelní zvony. Bim bam, bim bam... Ateista ve mně by se snažil účinkům pravoslavného sboru odolávat, ale když se proplétaly s kostelními zvony – citlivá duše umělce by odhodila ostražitost a mé tělo by reagovalo husí kůží a mrazením v zádech. Velmi často během těchto večerů vodily místní babičky na procházku svá vnoučata a někdy se kolem mě shromáždila skupinka pěti nebo šesti lidí. Humorným způsobem by dávaly své návrhy, jak lépe malovat, děti si chtěly osahat štětce. Některé ženy by se mě přímo zeptaly, jestli jsem pokřtěný, jiné by zajímalo, jestli mám přítelkyni. Když bych na obě tyto otázky odpověděl NE, starší ženy by se ozvaly, že by mohly zařídit, abych byl pokřtěn, a pokud bych byl ochoten skončit s takovou zbytečností, jako je malování, našly by mi místní dívku, kterou by si vzaly za ženu a udržely mě v Černihově. Protože jsem s malováním nikdy nepřestal, černochovské ženy mi nikdy nenašly dívku, kterou by si vzaly za ženu. Ale to jejich vřelé povídání... to mám pořád v holubníku svého srdce.
Před čtyřmi lety, při své poslední návštěvě Charkova, kde jsem se narodil, jsem se probíral uměleckými díly, která zůstala v bytě mého otce. Tak jsem narazil na všechna ta vyobrazení města Černihiv. A tak jsem si tato díla přivezl s sebou do Austrálie. Nyní věřím, že tato umělecká díla získala nový smysl a umožní mi udělat alespoň něco pro pomoc lidem na "Ukrajině", kteří jsou nyní postiženi válkou.

-

My memory of the summer evenings in Chernigiv will never fade. Now, as I am getting older, I want to know, what had been dispersed in that Chernihiv air; it smelled so good - you almost wanted to bite it. Very often, when I would set myself up to paint along the old monastery’s wall, I would hear the sounds of an Orthodox choir coming from one of the churches. Then, closer to 7 PM, with the first starlet appearing in the sky, the church bells would begin. Ding-dong, ding-dong… The atheist in me would try to resist the effects of the Orthodox choir but when intwined with church bells - the sensitive artist’s soul would drop the guard down and my body would respond with goose bumps and shivers in my spine.  Very often during these evenings, the local grandmothers would take for a walk their grandchildren and sometimes a group of five or six people would gather around me. In a humorous way they would be giving their suggestions how better to paint, children wanted to touch paint brushes. Some of the women would ask me directly if I’ve been baptized, the others would be curious if I had a girlfriend. When I would answer to both of these questions as NO, older women would voice that the they could arrange to baptize me and if I was willing to quit such useless thing as painting, would find me a local girl to marry and keep me in Chernihiv. Since I never quit painting, the women of Chernihiv never found me a girl to marry. But that warmth of them talking …it’s still with me in the pigeon hole of my heart.

Four years ago, during my last visit to the city of Kharkiv where I was born, I was going through the artworks that were left in my father’s flat. That is how I came across all these depictions of the town of Chernihiv. So, I brought these artworks with me to Australia. Now I believe this body of artworks gained a new meaning and will allow me to do at least something to help people of “Ukraina” who now effected by war.