Kód: 234

SLOBOZHANSKA MADDONA 2018 KHARKIV

Neohodnoceno
300 000 Kč
Skladem (1 ks)

Akvarel na papíře 50x63cm

-

Watercolour on paper 50x63cm

Kategorie: Podpora Ukrajiny

Oblast Ukrajiny, odkud pochází rodina z otcovy strany, se jmenuje Slobožanšina.


Tento etnografický svitek jsem vytvořil před čtyřmi lety při své poslední návštěvě Charkova. Po náhlé smrti mého otce jsem tři měsíce žil v jeho bytě a vyrovnával se se svým smutkem tím, že jsem kreslil poslední stopy jeho existence. V tomto díle jsem použil starou rodinnou fotografii pořízenou během druhé světové války, na níž je moje budoucí babička, Baba Naďa, zachycena jako ukrajinská Madona, v náručí drží mého budoucího otce Vovu a také jsem do díla vlepil odstřižek jejího šátku – aby to byla její sukně. Divák si nemůže nevšimnout, že pod Madoninu sukni vchází celý oddíl Rudé armády. Vpravo vedle obrázků je několik věcí, které jsem napsal. Tato slova odrážejí nejen naši rodinnou historii, ale také historický pohled na druhou světovou válku a vycházejí z mých vzpomínek z dětství, kdy jsem odposlouchávala rozhovory své babičky s její švagrovou Polinou. Napsala jsem krátké vyjádření sama od sebe, jako bych byla desetiletá, a níže napsané v ukrajinštině jsem napodobila hlas mé báby Nadi. Tehdy, když jsem jako malý městský kluk přicházející do jejich vesnice slyšel babiččiny a Polininy bolestné vzpomínky, jsem se na ně možná nedokázal celým srdcem napojit. Když jsem trochu povyrostl, při opakovaném poslouchání stejných slov jsem začal mít neochotné uši a chtěl jsem co nejdříve vypadnout z kuchyně.


Později, když už jsem studovala umění, jsem se tak trochu obávala, jak se mohu zařadit do naší sovětské společnosti a slavit Devátý květen jako náš Den vítězství, ale pak slyšet, co moje Baba Naďa říkala o hrůzách, které vojáci Rudé armády dělali ženám, když přišli osvobodit vesnici od Němců. Teď už jsem mnohem starší, a přestože jsem v Austrálii, její vzpomínky a babiččin hlas pronikly i na jižní polokouli.


Mám snad tvrdit, že mám posttraumatickou stresovou poruchu z toho, že jsem to všechno slyšela jako dítě? Zatímco moje babička s tím utrpením žila celý život a myslela si, že je to běžná věc – to, co měli osvoboditelé z Rudé armády dělat vlastním civilistům.
Teď, když vypukla válka na Ukrajině, slyšíme ve zprávách, co se děje ve vesnicích obsazených ruskými hordami. Znásilňování je nyní válečnou zbraní.

Moje Baba Naďa, které v roce 1941 zabili manžela důstojníka, měla všechny legitimace válečné vdovy a s radostí slavila Devátý květen Den vítězství. Ta hromadná znásilnění vojáky Rudé armády – měla sílu to vydržet. Ale to, že ruští parchanti dávali jejímu malému synovi Vovovi kouřit ubalenou cigaretu – NIKDY, to nemohla překousnout

-

The area of Ukraine where my father’s side of the family comes from is called Slobozhanshina.

I created this ethnographical scroll four years ago, during my last visit to Kharkiv. After a sudden death of my father, for three month I lived in his apartment and dealt with my grief by drawing the last traces of his existence. In this work, l used an old family photograph taken during the WWII which depicts my grandmother-to-be, Baba Nadia, as a Ukrainian Madona, in her arms she holds my future father, Vova and also, I pasted a cut-off of her headscarf into the work - to be her skirt. The viewer can’t possibly miss, the whole Red Army squad going under the Madonna’s skirt.  On the right, there are some things that I have written next to the images. These words reflect not only our family history but also a historical perspective on WWII and are based on my childhood memories of overhearing my grandmother’s conversations with her sister-in-law Polina. I wrote a short statement from myself, as if I was a ten-year-old and lower down written in Ukrainian, I replicated my Baba Nadia’s voice. Back then, when hearing grandmother’s and Polina’s painful recollections, as a little city boy coming to their village, I may not have been able to wholeheartedly connect to it. When I became a little bit older, when hearing the same words again and again, I started to have reluctant ears and wanted as soon as possible to get out of the kitchen.

Later on, when I was already an art student, I was kind of worried how can I fit into our Soviet society and celebrate the Nineth of May as our Victory Day, but then hear what my Baba Nadia was saying about the horrors of what Red Army troops been doing to women when they came to liberate the village from Germans. Now I am so much older and despite I’m in Australia, her memories and grandmother’s voice have infiltrated to the southern hemisphere.

Should I claim to be having a post-traumatic stress disorder from hearing it all as a child? While my grandmother lived with that ordeal all her life and thought that it was a usual thing - that what Red Army liberators were supposed to be doing to their own civilians.

Now with the outbreak of war in Ukraine, we hear on the news what happens in the villages occupied by Russian hordes. Rape is now a weapon of war.

My Baba Nadia, having her officer husband killed in 1941, had all the war widow credentials and was happy to celebrate the Nineth of May Victory Day.  These gang-rapes by the Red Army solders – she had strength to endure it. But the fact that Russian bastards were giving her little son, Vova, a rolled cigarette to smoke – NEVER, she couldn’t get over it.